Česká strana sociálně demokratická Svoboda, spravedlnost, solidarita

Jindřichův Hradec

Názory a komentáře

Půjdeme opět k volbám

Volby se nám staly za posledních 24 let již jakýmsi národním koloritem. Rok bez nich by nebyl nějak úplný, něco by mu chybělo. Zřejmě si máme vynahradit pocity z nesvobodných voleb v době totality, a plnými doušky si vychutnat ten krásný pocit svobody při realizaci demokracie v současném pokřiveném světě. Minulý režim dělal všechno možné, aby masovou účastí u voleb dosáhl jejich legitimity, a ukázal sílu zvolených poslanců.

Samozřejmě se nejednalo o volby, jak je známe z vyspělých demokracií, ale technicky se spíš jednalo o jakési referendum o jednotné kandidátce s velkým úsilím o minimalizaci nesouhlasných postojů. Za velké hrdinství bylo považováno se voleb neúčastnit. Ale těch několik „hrdinů“ stejně nemělo žádný vliv na průběh voleb i na propagované legitimitě jejich výsledků. Stejně vždy byla účast přes 99%, a těch několik neplatných hlasů, které se podařilo do uren vhodit, bylo v celkovém výsledku zanedbatelných. Vždycky mě zajímalo, co by asi režim dělal, kdyby k volbám nepřišel nikdo, anebo kdyby bylo podáno více jak polovina neplatných hlasů.

V polistopadové demokracii již nikdo občany k volbám chodit nenutí. A tak účast v mnoha volbách nedává zrovna oprávnění zvoleným k hrdosti na volební výsledky a spíše by měla zvolené vést k sebekritickému zamyšlení, jestli jim volební výsledky dávají morální právo zastupovat občany v samosprávě. Co vede naše spoluobčany k rezignaci na základní právo v demokratické společnosti – na právo volit svoje zastupitele. V počátku naší nové demokracie mi to připadalo, že si právě chtějí vychutnat tu svodnou možnost nejít k volbám. Ale za uplynulých 24 let se této svobody již mohli řádně nabažit, nehledě k tomu, že k volbám nechodí čím dál tím větší část populace, které volební praktiky minulé doby vzhledem ke svému mládí nemohla okusit. Kde je tedy chyba?

V současné předvolební době je slyšet z mnoha stran o potřebě upravit volební systém anebo alespoň upravit podmínky pro jeho fungování. Je voláno po odpovědnosti členů volených orgánů nejenom právní, ale i po odpovědnosti vůči svým voličům. Ale není druhou stranou téže mince chování voliče. To, že jednou za volební období vhodí do volební schránky svůj hlas a dál se o nic nestará, není projevem demokracie. Právem voláme po odpovědnosti zvolených, ale co odpovědnost voličů. Volič nese prvotní odpovědnost za zvoleného. Pouze hlasy voličů totiž zvoleného vyzvedly do postavení, ve kterém má hájit jejich zájmy. Když se člověk podívá do našich nejvyšších zastupitelských orgánů, tak si řekne, že zvolení poslanci a senátoři vykonávají svoji práci asi velmi dobře, protože na svých místech sedí několik volebních období a nejsou výjimky, že tam sedí po celou dobu fungování těchto orgánů. To znamená, že voliči jsou s jejich prací a vystupováním plně spokojeni, když jim opětovně vyjadřují důvěru a dávají jim své hlasy.

Vrátil bych se k zodpovědnosti voliče. Základním a nejdůležitějším výrazem jeho zodpovědnosti je vůbec přijít k volbám a přijít k nim připraven. To znamená být obeznámen s volebními programy jednotlivých uskupení a s kandidáty, kteří se ucházejí o naše hlasy. Rovněž je dobré znát, co uskupení prosazovala a prosadila v minulém období, a jak v minulosti vystupovali jednotliví kandidáti. Takto připravené voliče nemůže po volbách zaskočit činnost jimi zvolených senátorů, poslanců a zastupitelů. Hlasy dané na základě reklamy v hromadných sdělovacích prostředcích nebo na základě osobního kouzla kandidáta na jistou část populace, které vyrábějí více či méně dobře nejrůznější PR agentury, jsou hlasy promrhané a degradují demokratické právo volby na současnou praxi – dej mi svůj hlas a více se o mě nestarej. Pak jsme svědky, jak se například z vysokoškoláků – nadšených voličů TOP 09 – stávají obratem radikální bojovníci proti snaze zavést školné na VŠ (což měla tato strana v programu), nebo sledujeme upřímný údiv stejných voličů, že členem vlády je jistý pan Kalousek. Největším paradoxem je, že většina takovýchto voličů volá po právní a morální odpovědnosti volených, ale o vlastní odpovědnost za to, jak naložili se svým hlasem, nechtějí ani slyšet.

Senátoři, poslanci a zastupitelé, kteří ve volbách dostanou právo zastupovat svoje voliče, nejsou neomylní a v daném systému se jim nemusí vše dařit. Ale mají vždy možnost, buď opravit svá konání, a pokud to nelze, tak pro zachování tváře se vzdát funkce. Bohužel volič nemá možnost opravy nebo korekce své volby v daném volebním období, a proto by měl velmi vážit, komu svůj hlas dá. Nejít k volbám není vyjádření názoru, že můj hlas nic nezmění, ale je výrazem neochoty přijmout zodpovědnost za své jednání. Jestli za svoji činnost nejsou naši zastupitelé schopni přijmout zodpovědnost, pak bychom jim měli dokázat svojí účastí ve volbách, že jsme lepší.

 

Koho volit

Volební kampaň, tedy alespoň to čemu se v našich zemích říká volební kampaň, se rozjela na plné obrátky. Z obrazovek, billboardů nebo různých tiskovin se usmívají nám dobře známé tváře a slibují, co v životě žádný politik není schopný splnit. Jak během 4 let změní od základů společnost nejenom u nás ale v podstatě na celém světě. Vždyť když se chce, tak zlikvidovat korupci, vybudovat prosperující ekonomiku, zabezpečit všechny, kdo chtějí pracovat atd. atd. je v podstatě maličkost, kterou každý z nich zvládne levou zadní. Každý na to má jednoduchý recept samozřejmě za toho předpokladu, že do toho nebude mluvit politická konkurence, odbory, státní správa, policie soudy, nespokojení občané popřípadě marťani či jiné nadpřirozené síly. Trochu mi to připomíná socialistické „poručíme větru dešti“. Všechny politické subjekty, ať jsou to ty dlouhodobě zavedené nebo nově zformované, ve svých předvolebních heslech slibují věci, které jsou buď nesplnitelné vzhledem k celosvětovému společenskému systému, anebo jsou natolik obecné nebo nekonkrétní, že si každý volič pod nimi může představit, co se mu zlíbí. Je to něco jako návštěva u kartářky. Taky neřekne nic konkrétního, ale vnímavý člověk vždy v jejích slovech najde, co chce vědět, i když to nikdy neřekla.

Komu tedy dát důvěru. Starým známým tvářím, které za svoji dlouhodobou kariéru nic nedokázaly, nebo dokonce se více či méně aktivně podílely na současném nelichotivém stavu společnosti za nemalého osobního prospěchu, nebo novým tvářím a subjektům, které slibují v podstatě to, co ti staří nedokázaly (možná i nechtěly) realizovat a na základě zkušenosti mají velmi jepičí život maximálně jednoho volebního období a někdy ani to ne. Těžká volba. Velice módním se stalo volání po odpovědnosti volených zástupců občanů. Ale to není v polistopadovém období žádný nový prvek, Kolik bylo již slibů o omezení poslanecké imunity, ale nakonec ze všech slibů zbyla jen hořká příchuť a výklad Nejvyššího soudu, který je v rozporu s tvůrci Ústavy v případě pánů exposlanců Tluchoře a spol. Novým prvkem letošní (chválabohu krátké) kampaně je volání po přímé demokracii. Plná přímá demokracie v současných podmínkách je technicky neproveditelná. Její degradace na přímé volby starostů a hejtmanů a uzákonění institutu celostátního referenda je pouze snaha o naplnění prázdných předvolebních hesel. Při kvalitě práce našich zákonodárců si živě dokáži představit, jak chodíme minimálně 2x týdně k referendu o jejich výtvorech. Možná by to vedlo ke snížení nezaměstnanosti, protože určitá část populace by byla pernamentně na referendu.

Velmi povzbuzující pro voliče je zdůrazňování všech subjektů, že je natolik inteligentní, že dokáže rozpoznat, který subjekt to sním myslí nejlépe. Je to geniální tah PR agentur, které volební kampaň připravují a velice dobře dokáží hrát na ego každého člověka. Bohužel tato filosofie obvykle platí pouze do okamžiku vyhlášení volebních výsledků. Potom běda občané, když budete veřejně chtít vyjádřit nesouhlas s prací volených zástupců. Pak se z vás mávnutím proutku stane lůza, která není schopna pochopit, co dobrého je pro ni činěno, a která proto nemá do práce poslanců co mluvit. V krajním případě dokonce ohrožuje demokratickou podstatu státu.

Zakladatel našeho státu měl jedno krásné a stručné heslo, které znělo „nebát se a nekrást“. Bohužel mnozí z našich veřejných činitelů svůj vztah k prvnímu presidentovi dokázala vyjádřit pouze tím, že z obou slov vypustila tu negativní předponu „NE“. Politik se nesmí bát, protože základem jeho práce je, že nese svoji kůži na trh a musí proto být schopen i nést zodpovědnost za svoje jednání. Nevím, jestli jsou toho schopni mnozí zejména pravicoví politici. A imperativ „nepokradeš“ byl již obsahem desatera, které na hoře Sinaj seslal Bůh Abrahamovi. Proto kandidát, který by ve svém programu měl jenom toto masarykovské heslo, by pro mě byl asi nejdůvěryhodněnjším.